image

Fulltextové vyhledávání

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie a památky > Pár slov o historii

Z dávné historie

Obec Hejtmánkovice vznikla krátce po osídlení Broumovska ve 13. století. Přibližme si nejdříve situaci v tomto období, v době kolonizace okrajových území naší vlasti. 

Pohraničními hvozdy vedla obchodní stezka ze Slezska do centra Čech a k její ochraně byla zřízena tvrz - počátek města Broumova. Oblast na pomezí Čech a Slezska („újezd v širé pustině mezi lesy a horami zvaný Police"), daroval roku 1213 Přemysl I. Břevnovskému klášteru. Tento akt je považován za založení kláštera v Polici nad Metují. Klášter si činil nároky i na pusté území za Stěnami, rozpory mezi světskou mocí a církevními nároky  řešil opat Martin koupí zdejšího panství roku 1266 za 220 hřiven stříbra. Protože kraj byl strategicky důležitý a neosídlený, povolal král Přemysl Otakar II. osadníky ze středního Německa, v té době přelidněného. První osídlenci přišli ze slezské strany, odkud byla cesta schůdnější. Osidlování a následující život oblasti se řídily německým právem. Na přidělování půdy dohlíželi úředníci - lokátoři, osídlenci měli právo půdu odkoupit s právem dědění. Za příděl půdy 5 - 10 ha zaplatili zálohu 10 stříbrňáků a další splácení měli odloženo až za 16 let. Majitelé půdy byli povinni odvádět dávky a zásobovat řemeslníky a bezzemky, usídlené v osadě u kláštera. Část pozemků byla od dávek osvobozena, aby začínající rolníci měli dostatek pro svou osobní potřebu. Lokátoři převzali funkci fojtů.historický pohled Fojt (něm. Voigt z latinského advocatus) byl původně podle německého práva zástupce obyvatel před světským soudem, před který nesměla církevní vrchnost předstoupit, měl vůči prostým lidem určité pravomoci a oni byli vůči němu v podřízeném (klientském) vztahu. Teprve později byl v obci ustanoven starosta - šolc (něm. Scholz) se soudní pravomocí.
Kolem roku 1296 (zakládací listina se nedochovala, aleje to známo z poznámek opata Bavora, nástupce opata Martina) vznikají dvě osady. Voigtsdorf asi v místech od kovárny k mostu a Voigtsbach od mostu dolů, těsně u broumovských hradeb. O něco později vznikají v horní části vlastní Hejtmánkovice, sice menší, ale s vlastním starostou - šolcem. Podle pověsti pochází jméno Hejtmánkovic od zakladatele - holandského hejtmana Wekanyho, zajatého ve válce a věnovaného s ostatními 3000 zajatci císařem Fridrichem českému králi, druhá verze odvozuje jméno od prvního šolce jménem Heitfolk. V dochovaných zápisech je jméno obce v mnoha podobách, od Haitfolksdorf v zápisech opata Bavora až po poslední Hauptmansdorf, kterému odpovídá i česká podoba. V roce 1406 bylo na Broumovsku 13 obcí, Voigtsdorf s 12 usedlostmi a Hauptmansdorf s 9 usedlostmi patřily k menším. Ke spojení obou obcí došlo ve druhé polovině 17. století. Hejtmánkovice mají typické uspořádání kolonizační vesnice: osou obce je komunikace podél vodního toku, poblíž komunikace leží usedlosti na počátku souvislého pruhu pozemků, které k usedlosti patří. Obec je rozložena do délky a nemá žádné centrum.

Stručné dějiny do konce Rakouska - Uherska

Broumovsko včetně Hejtmánkovic tvoří relativně uzavřenou oblast, do níž pochopitelně zasahovaly okolní události - selská povstání, náboženské spory, vznik průmyslu, evropské války. Dne 30. srpna 1790 projížděl Hejtmánkovicemi J. W. Goethe a jejich jméno se ocitlo v jeho cestovním deníku. Světovou proslulost získaly Hejtmánkovice dne 14. července 1847, kdy na jejich území dopadl meteorit - větší část tzv. broumovského meteoritu, který je dnes v Národním muzeu v Praze. Menší část dopadla v Křinicích. Ottův restaurace v rájislovník naučný udává k roku 1890 u hesla Hejtmánkovice 1240 obyvatel, trojtřídní škola, mlýn, vápenice, tkalcovství. Dále byla v Hejtmánkovicích řada řemeslníků, hostinců (nejpopulárnější byla restaurace „v Ráji"), v původně zemědělské obci bydlili i tovární dělníci.

Obyvatelstvo bylo v této době výhradně německé, blízkost jazykové hranice ale vedla ke stálým stykům s Čechy - obchodníky, řemeslníky, sezónními zemědělskými dělníky a podobně. Vzájemné styky se jevily z obou stran jako phistorický pohledřirozené a bezproblémové. Velmi důležitou formou styků byl tzv. handl, posílání dětí do druhého jazykového prostředí. Měl tři základní formy: výměna dětí mezi dvěma rodinami (obvykle na rok), placený pobyt dítěte, které zde chodilo do školy (to byl případ Aloise Jiráska) a nejméně oblíbený pobyt dítěte, které si muselo ubytování a stravu odpracovat. Děti se naučily cizímu jazyku (i když v případě svérázného broumovského dialektu to působilo problémy, jak např. uvádí Alois Jirásek) a zvláště výměna dětí vedla k trvalým přátelským stykům mezi rodinami. Další příležitostí ke vzájemným stykům byla vojenská služba.

 

Očima Aloise Jiráska

Jak viděl Hejtmánkovice Alois Jirásek ve školním roce 1863 - 1864

Po svatém Václavu roku 1863 vezl mne (otec) do Hejtmánkovic. Skoro před samým Broumovem zabočili jsme nalevo od silnice na cestu vedoucí mělkou, táhlou dolinou, v níž při potoku dole i po nevysokých bocích rozkládají se Hejtmánkovice. Jeli jsme hodný kus dědinou, nežli jsme dorazili na místo, na statek „u Kahlerů". Stál nahoře nad cestou, ne tak výstavný jako Dimtrův v Grossdorfě, nýbrž hodně menší a všechen ode dřeva, otevřeného nádvoří, bez brány, bez ohrazení. Skládal se ze tří stavení: v hlavním, dolů do cesty obráceném, obydlí, chlév, konírna; s ním do úhlu nevalná stodola pod slehlými došky a přes nádvoří výměnkářova chalupa s nevelkým sadem. Byl jsem zaražen, když jsme vyjeli nahoru, a lekl jsem se, když ze stavení se vyrojil houfec dětí a když jsem vstoupil do světnice, ne hrubě bílé, v níž od stropu visela na bidélkách dětská, všecka dřevěná houpačka. A dětí kolem nás! Byly větší, menší, hoši v brslenkách, také jeden nebo dva v košili, a nejmenší ještě v peřince leželo na kolíbce. Stál jsem jako vyjevený obstoupen tím hlučným houfcem. Mou truhličkuPohled na vnitřní architekturu Hejtmánkovických statků zanesli do přístěnku o jednom okně; tam jsem měl svou ložnici, vůbec svou rezidenci, ale bez stolu, bez židle. Všechno mne tu zaráželo i lekalo... Když otec s německým pantátou vše smluvili (Herr Fotr si říkali), zašli jsme také na výměnek k starému hospodáři, jenž nebyl, jak jsem se pak dověděl, otcem ani hospodářovým, ani jeho ženy. Kdysi ji přijal jako děvče za vlastní a nemaje sám dětí přenechal jí a jejímu muži statek. Starý ten hospodář se jmenoval Francafrac (František Franz). U něho na výměnku zdálo se mi světleji, ač stavení bylo již staré, nevzhledné, o síni jen a jediné světnici nevelké. Ale uvítal nás tam milý dědeček dlouhých, bílých vlasů srdečně a vesele. A vlídně také jeho žena, suchá stařena, poloslepá, pořád si zastiňující dlaní zesláblý zrak...

První čas přicházely záchvaty hrozné tesknoty zvláště v tom zašlém přístěnku. Ale teď spíše jsem se uklidnil nežli minulého roku v Grossdorfě. Uměl jsem už dost německy, mohl jsem se smluvit a ve statku samém nebylo přece tak zle, jak se dalo očekávat. S dětmi hospodářovými býval ovšem kříž, zvláště když jsem se měl učit. Ale jinak jsem se s nimi skamarádil. Sedlák sám i selka byli na mne tuze hodni. Přitom maně vzpomínám, že selka měla na plotně skoro stále 1 velký hrnec kávy uvařené z praženého obilí a v troubě pekáč plný sirobu, který si sama z řepy vyvařila. Z toho hrnce jsem si mohl kávy nabrat, kdykoli jsem chtěl, a tím sirobem si ji osladit a chleba namazat. To mně lépe chutnalo nežli podmáslí s brambory a „kramatyka", polévka z kurek a suchého chleba uvařená, kterou zbystřovali kořalkou a kterou jsem jen jednou okusil a víckrát nejedl...

Starý Francafranc a jeho žena chodili si po staré broumovské módě, po té nejstarší, jaká již tenkráte vlastně pominula. Náš výměnkář, zrozený koncem osmnáctého století, nosil ještě brslenky po kolena, punčochy a střevíce, krátkou kazajku soukennou, v zimě límcový plášť a na hlavě buď klobouk nebo placatou čepili bez štítu s beránkem. Také prádlo měl starodávné; košili na zádech rozstřiženou jako dětskou. Její límeček, vlastně pásek, zapínal se vzadu, v týle, olověným knoflíčkem, tak jak to u nás v Hronově nosili ještě v létech dvacátých a třicátých minulého století. Tu si mimochodem vzpomínám, jak v obou těch vesnicích, Grossdorfě i Hejtmánkovicích, jakož zajisté také i v ostatních na Broumovsku, mandlovali prádlo na váleček navinuté váladlem, tj. prkénkem rukojetí opatřeným, a jak lepší kousky prádla ne cihličkou, nýbrž skleněným hladítkem, kotoučem to vypouklým, opatřeným skleněným držadlem.