image

Fulltextové vyhledávání

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
26 27 28 29 1 2
Stomatologická pohotovost v měsíci březnu 2024
3
4 5 6 7
Hejtmánkovický zpravodaj 3/24
8 9 10
11
POZVÁNKA na zahájení projektu BOOKSTART, rodiče s dětmi od 0 do 3 let
12 13
Finanční úřad pro KHK
14
Finanční úřad pro KHK
15
Finanční úřad pro KHK
Výběrové řízení na pozici ředitelka/ředitel, Spol. pro destinační management Broumovska
16
Finanční úřad pro KHK
17
Finanční úřad pro KHK
18
Finanční úřad pro KHK
POZVÁNKA na zahájení projektu BOOKSTART, rodiče s dětmi od 3 do 6 let
19
Finanční úřad pro KHK
20
Finanční úřad pro KHK
45. Pražírna Martina Červíčka
21
Finanční úřad pro KHK
22
Finanční úřad pro KHK
23
Finanční úřad pro KHK
24
Finanční úřad pro KHK
TJ Sokol Hejtmánkovice / FOTBALOVÁ UTKÁNÍ JARO 2024
25
Finanční úřad pro KHK
26
Finanční úřad pro KHK
27
Finanční úřad pro KHK
28 29 30 31
Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie a památky > Pár slov o historii

Z dávné historie

Obec Hejtmánkovice vznikla krátce po osídlení Broumovska ve 13. století. Přibližme si nejdříve situaci v tomto období, v době kolonizace okrajových území naší vlasti. 

Pohraničními hvozdy vedla obchodní stezka ze Slezska do centra Čech a k její ochraně byla zřízena tvrz - počátek města Broumova. Oblast na pomezí Čech a Slezska („újezd v širé pustině mezi lesy a horami zvaný Police"), daroval roku 1213 Přemysl I. Břevnovskému klášteru. Tento akt je považován za založení kláštera v Polici nad Metují. Klášter si činil nároky i na pusté území za Stěnami, rozpory mezi světskou mocí a církevními nároky  řešil opat Martin koupí zdejšího panství roku 1266 za 220 hřiven stříbra. Protože kraj byl strategicky důležitý a neosídlený, povolal král Přemysl Otakar II. osadníky ze středního Německa, v té době přelidněného. První osídlenci přišli ze slezské strany, odkud byla cesta schůdnější. Osidlování a následující život oblasti se řídily německým právem. Na přidělování půdy dohlíželi úředníci - lokátoři, osídlenci měli právo půdu odkoupit s právem dědění. Za příděl půdy 5 - 10 ha zaplatili zálohu 10 stříbrňáků a další splácení měli odloženo až za 16 let. Majitelé půdy byli povinni odvádět dávky a zásobovat řemeslníky a bezzemky, usídlené v osadě u kláštera. Část pozemků byla od dávek osvobozena, aby začínající rolníci měli dostatek pro svou osobní potřebu. Lokátoři převzali funkci fojtů.historický pohled Fojt (něm. Voigt z latinského advocatus) byl původně podle německého práva zástupce obyvatel před světským soudem, před který nesměla církevní vrchnost předstoupit, měl vůči prostým lidem určité pravomoci a oni byli vůči němu v podřízeném (klientském) vztahu. Teprve později byl v obci ustanoven starosta - šolc (něm. Scholz) se soudní pravomocí.
Kolem roku 1296 (zakládací listina se nedochovala, aleje to známo z poznámek opata Bavora, nástupce opata Martina) vznikají dvě osady. Voigtsdorf asi v místech od kovárny k mostu a Voigtsbach od mostu dolů, těsně u broumovských hradeb. O něco později vznikají v horní části vlastní Hejtmánkovice, sice menší, ale s vlastním starostou - šolcem. Podle pověsti pochází jméno Hejtmánkovic od zakladatele - holandského hejtmana Wekanyho, zajatého ve válce a věnovaného s ostatními 3000 zajatci císařem Fridrichem českému králi, druhá verze odvozuje jméno od prvního šolce jménem Heitfolk. V dochovaných zápisech je jméno obce v mnoha podobách, od Haitfolksdorf v zápisech opata Bavora až po poslední Hauptmansdorf, kterému odpovídá i česká podoba. V roce 1406 bylo na Broumovsku 13 obcí, Voigtsdorf s 12 usedlostmi a Hauptmansdorf s 9 usedlostmi patřily k menším. Ke spojení obou obcí došlo ve druhé polovině 17. století. Hejtmánkovice mají typické uspořádání kolonizační vesnice: osou obce je komunikace podél vodního toku, poblíž komunikace leží usedlosti na počátku souvislého pruhu pozemků, které k usedlosti patří. Obec je rozložena do délky a nemá žádné centrum.

Stručné dějiny do konce Rakouska - Uherska

Broumovsko včetně Hejtmánkovic tvoří relativně uzavřenou oblast, do níž pochopitelně zasahovaly okolní události - selská povstání, náboženské spory, vznik průmyslu, evropské války. Dne 30. srpna 1790 projížděl Hejtmánkovicemi J. W. Goethe a jejich jméno se ocitlo v jeho cestovním deníku. Světovou proslulost získaly Hejtmánkovice dne 14. července 1847, kdy na jejich území dopadl meteorit - větší část tzv. broumovského meteoritu, který je dnes v Národním muzeu v Praze. Menší část dopadla v Křinicích. Ottův restaurace v rájislovník naučný udává k roku 1890 u hesla Hejtmánkovice 1240 obyvatel, trojtřídní škola, mlýn, vápenice, tkalcovství. Dále byla v Hejtmánkovicích řada řemeslníků, hostinců (nejpopulárnější byla restaurace „v Ráji"), v původně zemědělské obci bydlili i tovární dělníci.

Obyvatelstvo bylo v této době výhradně německé, blízkost jazykové hranice ale vedla ke stálým stykům s Čechy - obchodníky, řemeslníky, sezónními zemědělskými dělníky a podobně. Vzájemné styky se jevily z obou stran jako phistorický pohledřirozené a bezproblémové. Velmi důležitou formou styků byl tzv. handl, posílání dětí do druhého jazykového prostředí. Měl tři základní formy: výměna dětí mezi dvěma rodinami (obvykle na rok), placený pobyt dítěte, které zde chodilo do školy (to byl případ Aloise Jiráska) a nejméně oblíbený pobyt dítěte, které si muselo ubytování a stravu odpracovat. Děti se naučily cizímu jazyku (i když v případě svérázného broumovského dialektu to působilo problémy, jak např. uvádí Alois Jirásek) a zvláště výměna dětí vedla k trvalým přátelským stykům mezi rodinami. Další příležitostí ke vzájemným stykům byla vojenská služba.

 

Očima Aloise Jiráska

Jak viděl Hejtmánkovice Alois Jirásek ve školním roce 1863 - 1864

Po svatém Václavu roku 1863 vezl mne (otec) do Hejtmánkovic. Skoro před samým Broumovem zabočili jsme nalevo od silnice na cestu vedoucí mělkou, táhlou dolinou, v níž při potoku dole i po nevysokých bocích rozkládají se Hejtmánkovice. Jeli jsme hodný kus dědinou, nežli jsme dorazili na místo, na statek „u Kahlerů". Stál nahoře nad cestou, ne tak výstavný jako Dimtrův v Grossdorfě, nýbrž hodně menší a všechen ode dřeva, otevřeného nádvoří, bez brány, bez ohrazení. Skládal se ze tří stavení: v hlavním, dolů do cesty obráceném, obydlí, chlév, konírna; s ním do úhlu nevalná stodola pod slehlými došky a přes nádvoří výměnkářova chalupa s nevelkým sadem. Byl jsem zaražen, když jsme vyjeli nahoru, a lekl jsem se, když ze stavení se vyrojil houfec dětí a když jsem vstoupil do světnice, ne hrubě bílé, v níž od stropu visela na bidélkách dětská, všecka dřevěná houpačka. A dětí kolem nás! Byly větší, menší, hoši v brslenkách, také jeden nebo dva v košili, a nejmenší ještě v peřince leželo na kolíbce. Stál jsem jako vyjevený obstoupen tím hlučným houfcem. Mou truhličkuPohled na vnitřní architekturu Hejtmánkovických statků zanesli do přístěnku o jednom okně; tam jsem měl svou ložnici, vůbec svou rezidenci, ale bez stolu, bez židle. Všechno mne tu zaráželo i lekalo... Když otec s německým pantátou vše smluvili (Herr Fotr si říkali), zašli jsme také na výměnek k starému hospodáři, jenž nebyl, jak jsem se pak dověděl, otcem ani hospodářovým, ani jeho ženy. Kdysi ji přijal jako děvče za vlastní a nemaje sám dětí přenechal jí a jejímu muži statek. Starý ten hospodář se jmenoval Francafrac (František Franz). U něho na výměnku zdálo se mi světleji, ač stavení bylo již staré, nevzhledné, o síni jen a jediné světnici nevelké. Ale uvítal nás tam milý dědeček dlouhých, bílých vlasů srdečně a vesele. A vlídně také jeho žena, suchá stařena, poloslepá, pořád si zastiňující dlaní zesláblý zrak...

První čas přicházely záchvaty hrozné tesknoty zvláště v tom zašlém přístěnku. Ale teď spíše jsem se uklidnil nežli minulého roku v Grossdorfě. Uměl jsem už dost německy, mohl jsem se smluvit a ve statku samém nebylo přece tak zle, jak se dalo očekávat. S dětmi hospodářovými býval ovšem kříž, zvláště když jsem se měl učit. Ale jinak jsem se s nimi skamarádil. Sedlák sám i selka byli na mne tuze hodni. Přitom maně vzpomínám, že selka měla na plotně skoro stále 1 velký hrnec kávy uvařené z praženého obilí a v troubě pekáč plný sirobu, který si sama z řepy vyvařila. Z toho hrnce jsem si mohl kávy nabrat, kdykoli jsem chtěl, a tím sirobem si ji osladit a chleba namazat. To mně lépe chutnalo nežli podmáslí s brambory a „kramatyka", polévka z kurek a suchého chleba uvařená, kterou zbystřovali kořalkou a kterou jsem jen jednou okusil a víckrát nejedl...

Starý Francafranc a jeho žena chodili si po staré broumovské módě, po té nejstarší, jaká již tenkráte vlastně pominula. Náš výměnkář, zrozený koncem osmnáctého století, nosil ještě brslenky po kolena, punčochy a střevíce, krátkou kazajku soukennou, v zimě límcový plášť a na hlavě buď klobouk nebo placatou čepili bez štítu s beránkem. Také prádlo měl starodávné; košili na zádech rozstřiženou jako dětskou. Její límeček, vlastně pásek, zapínal se vzadu, v týle, olověným knoflíčkem, tak jak to u nás v Hronově nosili ještě v létech dvacátých a třicátých minulého století. Tu si mimochodem vzpomínám, jak v obou těch vesnicích, Grossdorfě i Hejtmánkovicích, jakož zajisté také i v ostatních na Broumovsku, mandlovali prádlo na váleček navinuté váladlem, tj. prkénkem rukojetí opatřeným, a jak lepší kousky prádla ne cihličkou, nýbrž skleněným hladítkem, kotoučem to vypouklým, opatřeným skleněným držadlem.